Přeskočit na hlavní obsah

Elena Ferrante: Příběh ztracené holčičky

Příběh ztracené holčičky je závěrečným dílem italské tetralogie. Sledujeme v něm dospělé životy Lily a Leny, které už mají rodiny a kariéru. Opět jsme svědky jejich komplikovaných vztahů a přátelství, která se splétají, aby se v zápětí rozpletla.
Eleně Ferrante se podařilo udržet kvalitu po celé čtyři díly. Představila uvěřitelné charaktery, které nejsou černobilé jako lidé sami. V jednu chvíli je Lena svým rozhodnutím, chováním sympatická, aby vzápětí ony sympatie rozprášila.
Elena má nos zahrabaný v knihách, stane se z ní intelektuálka, ale znamenají znalosti vyčtené z knih apriori sociální inteligenci? Lile se naopak vynikajícího vzdělání nedostalo, neměla zkrátka příležitost, přesto je velice inteligentní a umí toho velice dobře využít. Elena přemýšlí, analyzuje. Lila je impulzivní, pudová.
Jak skončí jejich životy?
Ferrante má výborný styl, je přesvědčivá, reálná. Jde až na dřeň a přitom nepotřebuje teatrálnost. Méně je někdy více a Ferrante si je toho vědomá. Z textu se tak ani ve čtvrtém díle nestává patos nebo kýč. Naopak jsme opět uvítáni v rozpálené Neapoli. Loučení je to pěkné a jak se říká - v nejlepším se má přestat. Autorce se to podařilo.

Hodnocení: 85%

Z celé série považuji za nejlepší druhý díl.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Viktorie Hanišová: Houbařka

Viktorie Hanišová patří do nové generace českých autorů a autorek. Debutovala v roce 2015 s knihou Anežka. Houbařka je její druhý román a momentálně se připravuje nová kniha Rekonstrukce, která by měla vyjít tohoto roku. Houbařka je příběh o pětadvacetileté ženě, která žije na Šumavě v rozpadajícím se letním sídle, zchátralé chalupě. Celé dny tráví v lesích, kde sbírá houby, které pak prodává za pár korun v místní restauraci. Z živoření ji vytrhne až smrt matky. Ta spolu se zničeným domem dává věci do pohybu a vytahuje staré kostlivce ze skříně. Minulost, před kterou nikdo neuteče. Viktorie Hanišová napsala působivé dílo. Děj plyne lehce, kniha se čte dobře. Hanišová není přehnaně tajemná a zároveň nemá potřebu všechno polopaticky vysvětlovat. Spoléhá na čtenáře. Kniha není přehnaně náročná, ale ani vyloženě oddychová. Za to pravděpodobně může i náročnost tématu. Jedná se o temný příběh, jehož tísnivá atmosféra dolehne a nepustí. Ono samotné téma sbírání hub působí ponuře - temný les

Petra Dvořáková: Sítě

Petra Dvořáková se v českém prostředí proslavila zejména knihou Já jsem hlad, která pojednávala o poruchách příjmu potravy. Na kontě má mimo jiné také výbornou vesnickou prózu "Dědina". Ve své publikaci Sítě se opět zabývá více psychologickým tématem a to, jak avizuje v podnázvu, problémy sebevědomí. Dílo sestává ze tří rozličných příběhů. V prvním sledujeme hlavní hrdinku, která má přítele a z předchozího vztahu syna. Sledujeme její postupný vývoj, kterým ji provází psycholog, k němuž chodí na terapie. Druhý příběh pojednává o rodině, která je velice silně věřící. Děj je nám zprostředkován především očima manželky, která si dopisuje s knězem a hledá řešení manželské krize. Poslední vyprávění je o vypočítavosti ve zdravotnictví. Sledujeme v něm rozklad osobnosti. Bývalé zdravotní sestry, která je pro peníze a úspěch ochotná udělat téměř cokoli. Zatímco Dvořáková ve svém díle Dědina excelovala, Sítě jsou mizerný průměr. Četla jsem je bezmála tři měsíce, prokládala jinou li

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně

Elena Ferrante je pseudonym italské spisovatelky a doposud se neví, kdo se za ním skrývá. Kolují nejrůznější povídačky a dohady. Nicméně faktem zůstává, že se jí podařilo napsat romány, které uchvátily svět a dočkaly se i svého filmového zpracování (Tíživá láska a Dny odpuštění). Geniální přítelkyně jsou prvním dílem stejnomenné tetralogie. Dostalo se mu už i seriálové podoby. Tato kniha patří poslední měsíce mezi velice často propírané i v České republice. Příběh se odehrává v chudé čtvrti v Neapoli v 50. letech. Sledujeme přátelství dvou dívek Lily a Eleny (Lenu). Elena vypráví o jejich dětství a dospívání, pro kterou byla právě Lila tou geniální kamarádkou a připadala si, že jí nesahá ani po kotníky. Autorce se povedlo zdánlivě nemožné. Autenticky vykreslila prostředí Neapole, aniž by zabředla do nudných popisů. Zatímco první část, dětství, pro mě byla právě kvůli kulturním rozdílům temná, utíkala pomalu a já přemýšlela, jestli knihu neodložit, protože mi přišla zbytečně negativní