Gabrielin šuplík

Jméno Ladislav Zibura mohlo málokomu utéct, a to zejména v posledních čtyřech letech. Mladý student žurnalistiky proslul svými poutěmi (Santiago de Compostela, Řím, Jeruzalém a další). O svém putování uspořádal přednášku pro přátele. Zájem byl ovšem tak veliký, že se mu podařilo rychlostí blesku vyprodat brněnské kino Scala. Tím započal cyklus přednášek, psaní knih a výprav na další cesty. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě trpím absencí české literatury, která by mě rozesmála a zároveň použité vtipy nebyly hloupé, napadlo mě zkusit právě jednu z knih Zibury. Na dvou jeho přednáškách už jsem byla. U první jsem se za břicho popadala, u druhé jsem už tolik rozjuchaná nebyla, protože jsem v té zábavě cítila jistou nucenost. Ziburovi v knižním podání se dá vytknout celá řada věcí. Když jsem byla asi v půlce knihy a vnímala u sebe jistou rozladěnost a zklamání, jsem si ale uvědomila podstatnou věc a to, že záleží, jak k jeho literárnímu počinu člověk přistupuje. Očekávala jsem cestopis? Ne

Mé první setkání s Hájíčkem a jeho Zloději zelených koní bylo pěkné. Ráda na tu knihu vzpomínám. Dobře se četla, děj byl zajímavý a uteklo to rychle. Do dalších jeho knih se mi však moc nechtělo právě kvůli označení venkovská próza. K Rybí krvi (držitelka ceny Magnesia Litera z roku 2013) jsem se tak dostala až nyní a našeho druhého „setkání“ rozhodně nelituji. Rybí krev popisuje život na venkově. Hana se po řadě let strávených v cizině, kdy zcestovala svět, vrací k otci, který je po operaci, aby mu pomohla v době rekonvalescence. Dostihnou ji tak vzpomínky na dětství a nedořešené vztahy. Hájíček píše sice stroze, ale čtivě. Všechno potřebné je řečeno nebo naznačeno a vesnické prostředí krásně vykresleno. Jedná se o českého autora, který umí nenásilně zaujmout bez toho, aby se vnucoval. Čtenář začne číst, ale autor jako zkušený rybář uplete přesně tak silnou síť na své úlovky, jak je potřeba a pak už je pozdě se z příběhu vymanit. Jde ho jen dočíst. První polovina kniha, kdy Han

Když psi pláčou je závěrečným dílem trilogie o bratrech Wolfeových od autora Markuse Zusaka, který je u nás známý zejména díky svému románu Zlodějka knih. Kniha vypráví o dospívajícím Cameronovi, který má tři sourozence. Zejména v porovnání se svými bratry vnímá sám sebe jako lůzra, který nemá ani přátele, natož přítelkyni. Přitom právě po lásce nejvíc touží. A to je hlavním tématem této útlounké knihy. Dokáže se Cameron postavit na vlastní nohy, sám za sebe? Tato trilogie (Roky pod psa, Smečka rváčů, Když psi pláčou) je Zusakovou prvotinou. Až potom napsal knihu Posel a po ní následoval bestseller Zlodějka knih. U nás vyšly knihy v opačném pořadí, tudíž můžeme zpětně sledovat, jak se ze Zusaka stal pan spisovatel. Na jeho tvorbě je krásně vidět, že se jedná o proces a málokdo se zrodí výborným autorem přes noc. Jsou v tom hodiny, dny, týdny, měsíce a roky dřiny psaní, přepisování, čtení. Zusak vyniká a odlišuje se od svého okolí nádherným slohem. Tím si dokázal získat řadu čten