Gabrielin šuplík

Příběh ztracené holčičky je závěrečným dílem italské tetralogie. Sledujeme v něm dospělé životy Lily a Leny, které už mají rodiny a kariéru. Opět jsme svědky jejich komplikovaných vztahů a přátelství, která se splétají, aby se v zápětí rozpletla. Eleně Ferrante se podařilo udržet kvalitu po celé čtyři díly. Představila uvěřitelné charaktery, které nejsou černobilé jako lidé sami. V jednu chvíli je Lena svým rozhodnutím, chováním sympatická, aby vzápětí ony sympatie rozprášila. Elena má nos zahrabaný v knihách, stane se z ní intelektuálka, ale znamenají znalosti vyčtené z knih apriori sociální inteligenci? Lile se naopak vynikajícího vzdělání nedostalo, neměla zkrátka příležitost, přesto je velice inteligentní a umí toho velice dobře využít. Elena přemýšlí, analyzuje. Lila je impulzivní, pudová. Jak skončí jejich životy? Ferrante má výborný styl, je přesvědčivá, reálná. Jde až na dřeň a přitom nepotřebuje teatrálnost. Méně je někdy více a Ferrante si je toho vědomá. Z textu se tak a

Petra Dvořáková se v českém prostředí proslavila zejména knihou Já jsem hlad, která pojednávala o poruchách příjmu potravy. Na kontě má mimo jiné také výbornou vesnickou prózu "Dědina". Ve své publikaci Sítě se opět zabývá více psychologickým tématem a to, jak avizuje v podnázvu, problémy sebevědomí. Dílo sestává ze tří rozličných příběhů. V prvním sledujeme hlavní hrdinku, která má přítele a z předchozího vztahu syna. Sledujeme její postupný vývoj, kterým ji provází psycholog, k němuž chodí na terapie. Druhý příběh pojednává o rodině, která je velice silně věřící. Děj je nám zprostředkován především očima manželky, která si dopisuje s knězem a hledá řešení manželské krize. Poslední vyprávění je o vypočítavosti ve zdravotnictví. Sledujeme v něm rozklad osobnosti. Bývalé zdravotní sestry, která je pro peníze a úspěch ochotná udělat téměř cokoli. Zatímco Dvořáková ve svém díle Dědina excelovala, Sítě jsou mizerný průměr. Četla jsem je bezmála tři měsíce, prokládala jinou li