Jméno Ladislav Zibura mohlo
málokomu utéct, a to zejména v posledních čtyřech letech. Mladý student
žurnalistiky proslul svými poutěmi (Santiago de Compostela, Řím, Jeruzalém a další).
O svém putování uspořádal přednášku pro přátele. Zájem byl ovšem tak veliký, že
se mu podařilo rychlostí blesku vyprodat brněnské kino Scala. Tím započal
cyklus přednášek, psaní knih a výprav na další cesty.
Vzhledem k tomu, že
dlouhodobě trpím absencí české literatury, která by mě rozesmála a zároveň
použité vtipy nebyly hloupé, napadlo mě zkusit právě jednu z knih Zibury.
Na dvou jeho přednáškách už jsem byla. U první jsem se za břicho popadala, u
druhé jsem už tolik rozjuchaná nebyla, protože jsem v té zábavě cítila
jistou nucenost.
Ziburovi v knižním podání se
dá vytknout celá řada věcí. Když jsem byla asi v půlce knihy a vnímala u
sebe jistou rozladěnost a zklamání, jsem si ale uvědomila podstatnou věc a to,
že záleží, jak k jeho literárnímu počinu člověk přistupuje. Očekávala jsem
cestopis? Ne. Vzhledem ke znalosti obsahu a formy přednášek jsem dostala přesně
to, s čím jsem si knihu kupovala. Jen obsahovala mnohem méně humoru. Čímž
nemyslím, že by se autor o vtip nesnažil. Naopak, sype z rukávu jeden
vtípek za druhým. Problém vnímám v tom samém, v čem selhávaly
přednášky – na mě to působilo místy strojeně. Chybí mu lehkost. Párkrát jsem se zasmála, ale
čekala jsem toho smíchu víc. Mnohem víc. Ziburovo kouzlo spočívá v jeho charisma
s jakým dovede humorné historky vyprávět. Na papíru ovšem často zanikají.
Škoda.
V knize se řada věcí opakuje.
Velice zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná o opakující se cyklus, kdy se
poutník ráno probudí, shání někde snídani, jde, shání oběd, jde, shání večeři,
hledá místo ke spaní. Po nějaké době mi to přišlo unylé a zdlouhavé a já se
těšila na konec knihy. Pak jsem si uvědomila, že to není chyba autora, protože
cíl jeho poutě v tomhle spočíval, což avizoval už na začátku knihy. Zibura
záměrně neběhá po památkách, vyhýbá se turistickým místům a naopak prochází „neatraktivními“
místy. Chce zažít život v zemi v jeho surové podobě a jeho cílem je
nám to zprostředkovat a třeba nám tak i dodat odvahu, že není, čeho se bát.
Ukázat, že ačkoli kultury máme na světě různě odlišné, podstata člověka zůstává
všude stejná. Lidi jsou buď dobří nebo zlí, ale všude je někdo, kdo nám pomůže
a žádná situace není tak bezvýchodnou a beznadějnou, jak se zdá. A to splnil.
Hodnocení: 70%
Komentáře
Okomentovat