Mé první setkání s Hájíčkem a jeho Zloději zelených
koní bylo pěkné. Ráda na tu knihu vzpomínám. Dobře se četla, děj byl zajímavý a
uteklo to rychle. Do dalších jeho knih se mi však moc nechtělo právě kvůli
označení venkovská próza. K Rybí krvi (držitelka ceny Magnesia Litera z roku 2013) jsem se tak dostala až nyní a našeho
druhého „setkání“ rozhodně nelituji.
Rybí krev popisuje život na venkově. Hana se po řadě let
strávených v cizině, kdy zcestovala svět, vrací k otci, který je po
operaci, aby mu pomohla v době rekonvalescence. Dostihnou ji tak vzpomínky
na dětství a nedořešené vztahy.
Hájíček píše sice stroze, ale čtivě. Všechno potřebné je
řečeno nebo naznačeno a vesnické prostředí krásně vykresleno. Jedná se o
českého autora, který umí nenásilně zaujmout bez toho, aby se vnucoval. Čtenář začne
číst, ale autor jako zkušený rybář uplete přesně tak silnou síť na své úlovky,
jak je potřeba a pak už je pozdě se z příběhu vymanit. Jde ho jen dočíst.
První polovina kniha, kdy Hana chodila na střední školu,
řešila maturitu, kamarádky, kluky a trápila se kvůli své rodné vesnici byla na
výbornou. V druhé půlce už příběh ztrácel dech, točil se pořád dokola.
Navíc zatímco v první polovině knihy mi chování hlavní hrdinky dávalo
relativně smysl, v druhé části se mi zdálo, že to Hájíčkovi trochu uteklo
a Hana se nechovala úplně smysluplně a moc jsem ani nerozuměla jejím motivacím.
Závěr byl trochu urychleně odbitý.
Jiří Hájíček nicméně přesvědčil. Jako vypravěč je velice
zručný, což už dokázal ve Zloději zelených koní (ta byla posléze i zfilmovaná)
a umí navodit věrohodnou atmosféru. Hlubší prokreslení hlavní postavy by však
neuškodilo. Už se těším na četbu jeho dalších knih z venkovského prostředí.
Hodnocení: 80%
Komentáře
Okomentovat